Londýn 2011

Odkaz na článek o závodu Londýn 2011 v Německém tisku

Dne 22.7. 2011 se uskutečnil soukromý závod poštovních holubů z Londýna do Čech a já měl to štěstí, že jsem se ho mohl zúčastnit.
Závod pořádal pan Josef Vacek z Chebu ve spolupráci s Testovací stanicí Podlesí. Obtížnost závodu byla dána jeho délkou a také tím, že holubi museli poprvé v historii českého holubářství překonat moře. Někteří museli překonat vzdálenost větší než 1000 km. Mnozí holubáři se k této skutečnosti stavěli velice skepticky a prorokovali, že se žádný holub nevrátí.
Všechno to začalo ve středu v 8 hodin ráno. Manželka mi zabalila tašku řízků a jiných dobrot a odvezla mě k Bizoňům na Podlesí, kde byl start naší dlouhé cesty. Na Podlesí jsme naložili první holuby a s Milanem Bizoněm se vydali na cestu po Čechách, abychom naložili všechny holuby, kteří k závodu byli přihlášeni. První zastávkou byla Roudnice nad Labem, pak Praha, Plzeň a nakonec Cheb, kde jsme se setkali s pořadatelem závodu, panem Josefem Vackem a jeho synem ing. Josefem Vackem, který se k nám připojil. Jak by to celé bez něj dopadlo nevím, nevím. Josef mluví plynně německy i anglicky a byl vlastně vedoucím celé výpravy. V Chebu v holubářském areálu na nás čekalo překvapení, protože zájem o závod tu byl docela velký a mezi účastníky byli i holubáři z německého Würzburgu. Zde se naložili poslední holubi, celkem jich bylo 94 – 79 českých a 15 německých holubů, ti sice letěli kratší trať, ale hlavní překážkou závodu bylo moře. Není to moc, ale zase jsme jim na dlouhou cestu před těžkým závodem mohli udělat pohodlí. Holubi byli nakrmeni a napojeni. Přepřáhli jsme přívěs do silnějšího auta a potom jsme se na cestu připravili i my. U Vacků jsme si dali guláš a kafe, trochu si odpočinuli a ve 22:15 vyrazili na dlouhou cestu do Londýna.

Náhledy fotografií ze složky Londýn 2011

Při startu cesty nám počasí moc nepřálo a prvních asi 300 kilometrů propršelo. Nad ránem jsme udělali první zastávku na odpočívadle v Německu. Nejdříve jsme se opět postarali o holuby a poté o sebe. Řidiči se uložili po celonoční jízdě ke krátkému spánku a já sledoval pulzující život na odpočívadle hlavního tahu dálnice. U našeho auta se také zastavil zvědavý chlápek a vyptával se, co vezeme. Oprášil jsem svojí chabou němčinu a vysvětlil mu, že vezeme holuby na závod dlouhý 1000 km do Londýna. Uznale pokýval hlavou, popřál nám i holubům hodně štěstí a pokračoval za svými potřebami.
Další zastávka byla v Belgii, to nám začala docházet nafta. Holubi i auto dostalo potřebné tekutiny, my se zbavili přebytečných a už se těšili na přístav v Calais, kde jsme měli zajištěný trajekt do anglického Doveru. V Calais nás čekaly trochu zmatky, ale když jsme zjistili, že nás zařadili mezi kamióny, tak šlo všechno jak po drátku. Organizace vykládání a nakládání trajektu byla dokonalá a celé to netrvalo ani půl hodiny. Nás, vzhledem k tomu, že jsme vezli živé ptáky, nalodili přednostně, naše místo bylo na přídi trajektu. Po vyplutí jsme se šli podívat na horní palubu, jak vlastně to moře vypadá, hold jsme suchozemci. Také nás uchvátila rychlost lodi, jak jsme při zpáteční cestě změřili navigací, loď plula rychlostí 34 Km/hod. O své se přihlásily i naše žaludky a tak jsme odešli do lodní restaurace něco pojíst, bezradně jsme se rozhlíželi, co si vybrat a najednou se za námi ozvalo, “hele, chlapi, to kuře na zelenině se dá jíst” poradil nám český kamioňák. Chvíli jsme si s ním při jídle povídali a on pak odešel za svými povinnostmi.
Na trajektu se mi splnil dávný sen a já uviděl Doverské útesy na vlastní oči. Plavba trvala asi jednu a půl hodiny, a protože jsme byli zaparkováni na přídi lodi, viděli jsme, že kapitán přistál s přesností 10 centimetrů do výřezu na trajekt. V Doveru jsme byli první a první jsme také vyloďovali.
Opět jsme zapnuli navigaci, přeorientovali se na ježdění vlevo a už jsme uháněli k cíli. Na místo vypouštění, které se jmenovalo Tonbridge, jsme přijeli asi v půl šesté večer. Byl to nádherný areál obehnaný plotem, hlídaný průmyslovými kamerami. Uvnitř se nacházelo asi deset rybníků, kde si zájemci mohli zaplatit rybolov a strávit klidné chvilky v přírodě. Opět jsme se postarali nejdříve o holuby a potom o sebe. Chvíli po nás na místo dorazil i Bob Croucher, místní holubář a asistent oficiálního startéra závodu Allana Cecila, který se z rodinných důvodů zdržel. Bob nás pozval do nedaleké hospůdky, tam za námi měl dorazit Allan. Objednali jsme si pivo, které nám doporučil místní hostinský a dali se do povídání. Já s Milanem jsme rozhovoru Boba a Josefa nerozuměli, tak jsme sledovali čilý ruch, který tu panoval. V hospůdce se začali scházet muzikanti, všichni starší páni důchodového věku, ale když spustili jazz, sálal z nich mladický elán. Dali jsme si ještě jedno pivo – to už bylo lepší než to první a přijel Allan. Přesunuli jsme se ven, abychom si mohli povídat a domluvit ranní vypouštění a ani nám nevadilo, že prší. Po cestě jsme byli dost unavení a tak jsme se rozloučili. Bob nás odvezl zpátky a ukázal nám díru v plotě, kudy jsme se dostali k autu, kde jsme přenocovali.

Ráno jsme se vzbudili s rozedněním, počasí bylo jak udělané pro start holubů. Nebe bylo jasné, sem tam mráček a slabý vítr směrem do Evropy. Rychle jsme holuby napojili, aby se nenapili slané vody z moře, a netrpělivě čekali na příchod startéra Allana. Ten pořád nešel a my začínali být nervózní, chyba byla ale na naší straně, zapomněli jsme, že v Anglii je o hodinu méně.  Před půl sedmou se Allan dostavil a nám spadl kámen ze srdce. Po přivítání zkontroloval, jestli je všechno připraveno, mi zaujali svá místa, Allan popřál holubům šťastný let a dal povel ke startu. Milan otevřel dvířka přívěsu, holubi se nedočkavě vyvalili, jednou nad námi zakroužili, nabrali správný směr a byli pryč. Náš úkol byl splněn a od teď záleželo všechno na vytrvalosti a orientačním smyslu holubů.
Po vypuštění holubů na nás čekala společenská část cesty. Allan nám domluvil návštěvu u Jimma Connolleyho, který bydlel nedaleko, tam se k nám opět připojil i Bob. Jimmy měl nádherný holubářský areál plný těch nejlepších holubů. Provázel nás po holubnících, ukazoval svoje holuby a vypočítával svoje úspěchy, kterých nebylo málo, Josef a Milan jen obdivně pokyvovali hlavou. Také jsme byli pohoštěni pravým anglickým čajem. Jimmy se vyptával na české holubaření a uznale pokyvoval nad přívěsem na holuby a péčí, kterou jsme holubům cestou věnovali. Další návštěvou, kterou jsme absolvovali, byla návštěva u Boba Crouchera. I když Bob nebyl tak movitý jako Jimmy a jeho areálek byl skromnější, měl se také čím pochlubit. I jeho holubi vyhrávají dlouhé a těžké závody.  Tak se Milan a Josef dohodli a od Boba čtyři holuby koupili. Poslední návštěva proběhla u Allana, učitele ve výslužbě a našeho průvodce. I jeho holubi měli za sebou mnoho úspěchů, a protože Allan viděl, že Milan i Josef jsou zapálení holubáři, obdaroval každého dvěma holoubaty, která si mohli sami vybrat.
Začal nás tlačit čas, protože jsme měli zamluvený trajekt na 14. hodinu, tak jsme se museli opět vydat na cestu. Bobovi i Allanovi jsme za všechno poděkovali, domluvili jejich návštěvu v Čechách a vydali se do Doveru. Cesta do přístavu proběhla v klidu, ve 14 hodin jsme se nalodili, tentokrát jako poslední.  Ještě jednou jsme si užili moře a trajekt a po vylodění se vydali na cestu domů. Vzrušení a nadšení pomalu opadávalo a všichni jsme se těšili domů. Já sledoval nádherné zemědělské farmy s krásnými zvířaty podél belgické dálnice. Asi v půl šesté najednou přišla zpráva z Würzburgu, že první holubi dorazili. V autě opět zavládlo vzrušení a veškerá únava najednou opadla. To byla dobrá zpráva a my začali odhadovat, kdy asi budou první holubi v Čechách. Milan s Josefem to odhadli asi okolo osmé hodiny, to se potvrdilo a v půl osmé dolétli první holubi do Chebu. To bylo radosti. Naše únavná, ale zajímavá cesta nebyla zbytečná a holubi opět prokázali své neuvěřitelné schopnosti.
Okolo druhé hodiny ranní u Würzburgu noční provoz na dálnici začal houstnout, až se úplně zastavil. Dovolenkáři mířili za svým odpočinkem a někde vepředu buď opravovali silnici, nebo byla havárie. Navigace, která nám dobře sloužila celou cestu, situaci vyhodnotila a odvedla nás přes město, které v tuto dobu bylo téměř bez provozu a už jsme se blížili k našim hranicím. Ani nevím, kolik času nám ušetřila. Snědli jsme poslední svačiny, vypili poslední vodu a řidiči se naposledy vyměnili.
Do Chebu jsme dorazili ve čtyři hodiny ráno, rychle jsme přeházeli věci do Milanova auta. Avšak auto nás zradilo. Zablokovalo se nám zadní kolo. Pokoušeli jsme se to opravit sami, to se ale nepovedlo, tak nezbývalo než počkat na ráno a dát auto k opraváři. Naštěstí jsme sehnali opraváře, který byl ochotný auto spravit, tak jsme ho tam odvezli. Mezitím jsme se najedli a trochu prospali. Ani tento drobný zádrhel nám nezkazil dojem z celé akce.

Celá akce byla velice úspěšná a správně načasovaná. Holubi letěli v ideálním počasí, o čemž svědčí i vysoké procento navrátivších se holubů. My jsme poznali velice milé a vstřícné lidi, navázali první vztahy mezi anglickými a českými holubáři a vrátili se plni zážitků, ze kterých nám zůstanou krásné vzpomínky, fotografie a videa, které jsme cestou vyfotili a natočili.  Pokud máte zájem můžete si je zde také prohlédnout.

Petr Fletcher

Náhledy fotografií ze složky Londýn 2011 očima Pepy Vacka